Čeština
Dodávky vojenského materiálu do Mali
Malijská vláda chtěla před rokem nakoupit pro boj s islamisty české zbraně od našich firem. Ministerstvo zahraničních věcí tomu tehdy bránilo. Místo toho dnes posílá zbraně do Mali zadarmo přímo český stát i s nákladným kontingentem vojenských instruktorů.
Již před rokem, tedy dávno předtím, než si rychlý postup Islamistů k hlavnímu městu Mali vynutil intervenci Francie a afrických spojenců, projevila malijská vláda zájem o nákup českých zbraní pro svou armádu, která s nedostatečnou výzbrojí a vybavením čelila tlaku islamistů. Projekt, který měl potenciál ovlivnit poměr na bojišti ve prospěch malijské armády a možná mohl předejít zahraniční intervenci, zastavilo Ministerstvo zahraničních věcí. Jak? Na dotaz firem z Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, které s malijskou stranou jednaly, sdělili úředníci MZV, že tento projekt u nich nemá naději na souhlasné stanovisko.
Ve světle aktuální situace, kdy český stát posílá do Mali zbraně zadarmo a k tomu kontingent vojáků, se toto chování jeví jako minimálně chybné. Navíc tato praxe, která je dlouhodobě kritizována Asociací obranného a bezpečnostního průmyslu, připravuje stát o daňové příjmy a likviduje pracovní místa v obranném průmyslu, a to v době ekonomické stagnace a krize.
Proces udělení licence pro vývoz vojenských technologií z ČR do zahraničí je komplikovaný a roztříštěný. Licenci oficiálně uděluje Ministerstvo průmyslu a obchodu, to ale ve skutečnosti samostatně nerozhoduje a žádá stanoviska dalších úřadů: Ministerstva zahraničních věcí, zpravodajských služeb, případně Ministerstva obrany. Jejich stanoviska jsou neveřejná a neobsahují konkrétní zdůvodnění. V praxi firmy ještě před podáním oficiální žádosti se ptají úředníků, zda mají v úmyslu obchod povolit, protože oficiální odmítnutí by jim poškodilo pověst. Navíc žádná firma nechce zbytečně vynakládat úsilí a prostředky na obchod, který pak nedostane od státu souhlas.
České MZV se mnohdy zdráhá dát souhlas k obchodu do oblastí, kde se místní vlády potýkají s islámským terorismem nebo obnovují své ozbrojené složky za podpory velkých států NATO, tedy USA, Velké Británie či Francie. Typicky to jsou nakonec právě společnosti z těchto států, které potřebné zbraně dodají.
Zdá se, že rozhodování MZV není založeno na nějaké koncepci, ale na obavách konkrétních úředníků nepoškodit svou diplomatickou kariéru. V systému MZV totiž nerozhodují o vývozu specializovaní úředníci, ale diplomaté, kteří se vrátili do ČR a čekají na další vyslání do zahraničí. Bohužel tím přichází mnohdy vniveč nejen práce obchodníků, ale i těch pracovníků Ministerstva zahraničních věcí, kteří mají na starost podporu exportu.
V současné době se na Ministerstvu průmyslu a obchodu úspěšně rozbíhá projekt ELIS (elektronická licenční správa), která by měla zefektivnit licenční řízení pro obchod s vojenským materiálem a duálními technologiemi. Tento projekt by mohl být přínosem jak pro podnikatelskou sféru, tak státní správu. Může být ale úspěšný pouze za předpokladu, dojde-li i k systémovým změnám na Ministerstvu zahraničních věcí. Teprve v momentě, kdy odbor společné bezpečnostní a zahraniční politiky bude součástí úseku proexportní politiky, může dojít ke změně.
Jiným řešením by bylo, aby o udělení souhlasu s obchodem rozhodovala pouze Licenční správa MPO a stanoviska ostatních státních subjektů včetně MZV by byla jen doporučující.
Více k dané problematice lze nelézt na:
http://jirihynek.blog.idnes.cz/c/321534/S-krizkem-po-funuse.html